Ochranné léčení je specifické ochranné opatření ukládané soudem osobám, jejichž duševní onemocnění, závislost nebo jiný závažný zdravotní stav souvisí s protiprávním jednáním a současně může představovat riziko pro ně samotné nebo pro jejich okolí. Jeho cílem není potrestání člověka, ale snížení rizika dalšího nebezpečného jednání zajištěním potřebné léčby, která by měla pomoci stabilizovat zdravotní stav. Právní ukotvení ochranného léčení vychází především z § 99 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. O uložení, změně či ukončení ochranného léčení rozhoduje soud. Podle povahy onemocnění a léčebných možností může být ochranné léčení vykonáváno ambulantní nebo ústavní formou. 

Ochranné léčení se provádí ve zdravotnických zařízeních poskytujících psychiatrickou, adiktologickou nebo jinou specializovanou zdravotní péči. Ambulantní forma probíhá zpravidla v běžném životním prostředí člověka za pravidelné spolupráce se zdravotnickými službami. Ústavní forma je realizována ve specializovaných lůžkových zařízeních, případně za specifických podmínek také ve zdravotnických zařízeních působících ve vězeňském systému. Výkon ochranného léčení je vymezen v zákoně č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, v hlavě VI.

Významnou součástí výkonu ochranného léčení je systematické hodnocení rizik. U každého pacienta mají být individuálně identifikována rizika, pro která je jeho pobyt na svobodě považován za nebezpečný, a léčebné intervence mají cílit právě na jejich ovlivnění. Hodnocení rizik přitom nezahrnuje pouze zdravotní stav člověka, ale zohledňuje také širší souvislosti jeho života. Posuzovány mohou být například dosavadní průběh léčby, míra náhledu na onemocnění, užívání návykových látek, ale také faktory jako sociální zázemí, dostupnost bydlení, rodinné vztahy, zaměstnání či návazné sociální a komunitní služby. Právě propojení zdravotních, sociálních a justičních aspektů umožňuje vytvářet individuální léčebné a rehabilitační plány, které podporují zotavení člověka a současně přispívají k předcházení nežádoucího jednání.

Systém ochranného léčení však zdaleka není pouze otázkou zdravotní péče. Jde o oblast na pomezí zdravotnictví a justice, která vyžaduje úzkou spolupráci soudů, státních zastupitelství, zdravotnických zařízení, Vězeňské služby i sociálních služeb. Důležitou roli hraje také sociální situace konkrétního člověka – například dostupnost bydlení, podpora rodiny, zaměstnání, ekonomická situace nebo návazná komunitní péče.

Úspěšnost ochranného léčení proto závisí nejen na kvalitě poskytované zdravotní péče, ale také na fungující meziresortní spolupráci a dostupnosti podpůrných služeb, které umožňují bezpečné začlenění člověka do běžného života a snižují riziko opakování krizových situací či protiprávního jednání. Ochranné léčení tak představuje komplexní systém, jehož společným cílem je ochrana společnosti, podpora zotavení člověka a zvyšování kvality jeho života.