Součástí psychiatrické hospitalizace jsou opatření, která se běžně nazývají „režimová“. Jedná se o pravidla
a zvyklosti, které významným způsobem regulují pobyt na oddělení, určují, co je komu a za jakých podmínek
dovoleno a co zakázáno.
Veřejný ochránce práv definuje režimová opatření jako „opatření, která určují, kde se pacient smí a má pohybovat,
s kým se stýkat, co jíst a pít, co oblékat a čím disponovat, jak trávit čas, kdy vstávat a uléhat“ (Veřejný ochránce
práv, 2019) a dále konstatuje, že tato opatření mohou mít oporu v individuálním léčebném postupu nebo být
nezbytná pro zajištění bezpečí, ale v řadě případů se jedná spíše o opatření usnadňující provoz oddělení nebo
vyplývající ze zvyklostí na pracovišti.
Kvalitativní výzkum omezovacích prostředků (Říčan et al., 2019) probíhal ve třech lůžkových psychiatrických
zařízeních. Někteří pacienti popisovali nejen své zkušenosti s omezovacími prostředky, ale i s celou řadou
dalších pro ně podstatných omezení, která byla spojena s chodem oddělení. Jednalo se o regulace, které se
týkaly možnosti pobývat na vzduchu, kouřit, pít kávu, mít své osobní věci aj. Tato opatření pacienti vnímali
jako ponižující a v některých případech i jako nástroj, který je má přimět k poslušnosti. Následují dvě citace
z uvedeného výzkumu (Říčan et al., 2019, s. 20):
Respondent: „Třeba je tady slečna, která zná svoje práva, takže nejí léky, ale za to, že nejí léky, tak jí nechtějí dávat cigarety.“Výzkumník: „To je takový jako nepsaný pravidlo…“
Respondent: „Že pokavaď neposloucháte, tak jste na něčem omezen“ (Pacientka 7).
„A mně vadí třeba to, že mě tady stresujou, že už telefonuju moc dlouho, že mi ten mobil už seberou. To je pro mě hrozně
nepříjemný. Když chci jít na záchod, tak toaletní papír je tady na sesterně. Takže já musím jít na sesternu. Tak dělám
aspoň to, že si odmotám větší množství a něco si někam schovám, abych nemusela pokaždý pokoutně jít pro toaletní
papír na sesternu“ (Pacientka 5).