Cílem tohoto textu je zaměřit se na téma zotavení (recovery) z hlediska jazyka, který používáme. Jazyk a myšlení jsou totiž spojené nádoby, myslíme v jazyce. Říkáme, co si myslíme, ale také výrazy, které říkáme, naše myšlení zpětně formují. Změnou jazyka měníme naše myšlení, což je jeden ze základních cílů i podmínek úspěšné reformy psychiatrické péče.

V oblasti duševního zdraví používaný jazyk přímo souvisí s tím, jak na tuto oblast nahlížíme a jak jí rozumíme. Samotnou volbou slov a větných spojení můžeme podporovat přirozený proces zotavení z vážného duševního onemocnění, nebo ho blokovat a klást mu překážky. Tím, co říkáme, otevíráme prostor pro naději, zplnomocnění, zodpovědnost za sebe a vytváření smysluplných životních rolí, nebo naopak posilujeme pasivitu, pocit beznaděje a v roli „expertů" přebíráme zodpovědnost a z-ne-mocňujeme.

Jednotlivé příklady uvedené v textu nejsou předkládány dogmaticky jako jediné správné nebo chybné. V některých případech spíše podtrhují změnu úhlu pohledu, ke které při aplikaci principů zotavení do každodenního života dochází.