Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. A dokáží se vrátit zpátky do běžného života a začít žít svůj život podle svých vlastních představ… I to je případ šestatřicetileté Evy P., jejíž příběh vám přinášíme.

Naproti mně v kavárně sedí pohublá tichá hnědovláska. Objednává si heřmánkový čaj. A po seznámení a pár zdvořilostních frázích přechází rovnou k věci. Neztrácí čas. Ví, proč tu spolu sedíme…

„V životě jsem neviděla žádný světlý bod, žádné východisko. Všechno bylo špatně. A já jsem byla ta nejhorší,“ vrací se zpátky v čase Eva P.

Byla v půlce studia na lékařské fakultě. Rodina ji už viděla, že půjde v rodových šlépějích. „Možná to byl ten tlak na výkon, možná něco jiného. Každopádně jsem najednou měla pocit, že se každou chvílí sesypu. Že ze mě nikdy nebude dobrá doktorka, že nenajdu práci, že zklamu rodiče…“

Budoucí lékařka? Musím to přece zvládnout sama

O duševních nemocech se ve škole učili. Podrobně. „Věděla jsem tak, že to, co prožívám, není normální. Přesto mi trvalo rok, než jsem si přiznala, že jsem nemocná. Snažila jsem se s tím bojovat. Jsem přece budoucí lékařka. Říkala jsem si, že to přece musím zvládnout sama!“

Nezvládla. A čím déle nemoc ignorovala, tím více sama sobě ubližovala. A ubližovala i svému okolí, které nechápalo, co se s ní děje. Čím více jí chtěli rodiče pomoci, tím více je od sebe odháněla.

„Ty divné stavy mě úplně přemáhaly. Rodiče si třeba o něčem povídali, smáli se. A já jsem hned měla pocit, že mluví o mně, že mě pomlouvají. Že mi chtějí ublížit.“

Rodiče jsem obviňovala, že mě nechápou

Chvilkami tušila, že jsou její pocity úplně mimo realitu. Problém byl, že se o nich odmítala bavit s rodiči. Své strachy si bála přiznat.

„Když už jsem se rodičům přece jen snažila něco naznačit, snažili se mě chlácholit. Ani mě pořádně nevyslechli. A to mě rozzuřilo. Sice se mě v dobré víře snažili povzbudit, ale já jsem si to zase stáhla sama na sebe a obviňovala jsem je, že mě nechápou. Byl to pro mě signál, že mě neberou vážně a nikdo mi nedokáže pomoci.“

K lékaři se dostala až díky spolužačce. Té jediné, kterou od sebe svými náladami a proměnlivým chováním neodehnala.

„Řekla mi na rovinu, že už to nezvládám. A když to nezačnu řešit, skončí to tragicky. To mě vyděsilo. Ještě ten den odpoledne jsem zašla k lékaři. A ten mi diagnostikoval psychickou poruchu depresivního charakteru. V lékařské zprávě jsem měla napsané: reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení.“

Spouštěčů bylo více

Podařilo se Evě někdy dopátrat, co bylo tím hlavním spouštěčem? „No, nebyl jen jeden. Bylo toho víc. Potkalo mě to v období, kdy jsem měla po rozchodu s mým prvním přítelem, nestíhala jsem školu, rodiče byli rozhádaní a vypadalo to, že půjdou od sebe…“

Návštěva psychiatra přišla podle jejích slov za pět minut dvanáct. „Naštěstí jsem včas díky kamarádce, nyní již lékařce, zjistila, že potřebuji pomoc, že to sama nezvládnu.“

Od psychiatra dostala tip i na Centrum duševního zdraví, kam začala docházet. „I když… Abych byla přesná – ze začátku chodili pracovníci hlavně za mnou domů. Necítila jsem se ještě na to, abych chodila mezi lidi.“

Peer konzultantka mi otevřela oči

Po každé návštěvě psychologa se jí ulevilo. A pomalu začala cítit, že opět může být v životě šťastná. „Ale možná úplně nejvíce bych chtěla poděkovat peer konzultantce. Mám pocit, že ta mi rozuměla z celého týmu úplně nejvíce. Asi proto, že si sama podobným příběhem také prošla. A vždy vycítila, kdy mi být vrbou, nebo naopak kdy potřebuji trošku postrčit a zase začít žít a chodit mezi lidi.“

Kromě toho v CDZ využívala i služeb sociální pracovnice a pracovní konzultantky.

Lékařkou nebudu!

Studium lékařství Eva nedokončila. Jako svou prohru to již ale nebere. „Hodně jsem to rozebírala právě s pracovní konzultantkou. A na jednom našem setkání se mě ptala, co mi studium přináší, jestli mě to dělá šťastnou. Řekla jsem, že ne. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že už nechci dělat věci jen pro to, aby byli šťastní lidé okolo mě. Je mi jasné, že se rodičům mohl rozplynout sen o dokonalém dítěti, které jde v jejich šlépějích. Ale je to můj život. A já mám právo si rozhodnout, kým budu.“

Už odmalička tíhla k počítačům. Nejprve hrála hry, později byla samoukem a vytvořila si amatérské webové stránky.

„Pracovní konzultantka mi pomohla najít kurz, ve kterém jsem od profíků získala potřebné dovednosti. V současné době se mi pomalu začíná dařit, mám první klienty, kterým vytvářím webové stránky.“

Podle svých představ

Rodiče byli zprvu k jejímu kurzu trošku skeptičtí. „Od zažité představy, že webař musí být chlap, však brzo upustili, když jsem jim ukázala výsledky práce. Teď mi dokonce sami dohazují své kolegy,“ směje se Eva. Mladá žena, která při otázce, kde se vidí za deset let, jen pokrčí rameny.

„Deset let, to je dlouhá doba. Může se stát cokoliv. Mohu dělat webové stránky, ale také nemusím. Možná mě začne bavit ještě něco jiného. Každopádně ale vím, že chci v životě dělat už jen to, co mě bude bavit. Chci žít podle svých představ, ne podle představ okolí.“

Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.