Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života a najít si práci, která je naplňuje… I to je případ pětapadesátileté Ivany.

Tušila, že je jiná. Už od dětství. „Začala jsem to vnímat asi jako pětileté dítko. Trpěla jsem úzkostmi, měla jsem strach z lidí, ve škole jsem neměla kamarády a celkově jsem se bála dětí," vrací se zpátky v čase pětapadesátiletá Ivana.

Oporu nenašla ani u rodičů. „Máma mi jen říkala, že jsem nějaká divná. A ptala se, proč se s nikým nekamarádím."

Ivana měla často zvýšené teploty, a tak ji doktoři podrobili různým vyšetřením, mezi jinými i EEG. A diagnóza? Nervová labilita.

„Sice mi řekli, co mi je, nic z toho ale nevyvodili. Přišlo mi, že dříve se zkrátka nějaké deprese či úzkosti neřešily. O psychických problémech se radši vůbec nemluvilo. Bylo to tabu.“

Po povinné docházce chtěla jít na zdravotní školu. „Matka mi to však zakázala. Prý jak já bych mohla dělat ve zdravotnictví! Nakonec jsem se vyučila prodavačkou. Otec, který dělal ve skladu s pneumatikami, mě pak vzal k sobě jako pokladní."

Nedostatek sebevědomí

Deprese a úzkosti měly za následek i nedostatek sebevědomí. A s tím se musela Ivana potýkat celý život. „Vůbec jsem si sama sebe nevážila. To mělo za následek i to, že se mi těžko hledali partneři. Když si totiž člověk sám sebe neváží, přitahuje k sobě tím pádem i problémové partnery."

První muž, který pocházel ze Slovenska, hodně pil. A ani pro facku nešel daleko. Po dvou letech proto přišel rozvod. Dalšího partnera si Ivana našla v práci. I tento vztah zkrachoval. Opět kvůli alkoholu.

Ivana na rovinu přiznává, že i ona občas sáhla po skleničce. „Dodávala jsem si tím právě to sebevědomí, které mi chybělo. Naštěstí jsem to včas ale sama zabrzdila."

Problémy s psychikou ji dostihly ve třiapadesáti letech. „Dostihlo mě to, protože se to neléčilo. Těžké deprese a úzkosti jsou však pryč. Díky tomu, že už beru léky."

Za vším zřejmě stály geny

Když se Helena zpětně ohlíží, kde je začátek jejích problémů, má jasno. „Je to geneticky dané. Otec měl také deprese, jeho sestra měla schizofrenii a moji tři bratranci dokonce spáchali sebevraždu. Dnes už tedy nepochybuji, že za tím stály geny."

Po třiceti letech nadbytečná

Téměř třicet let Ivana dělala ve skladu evidenci. „Po sametové revoluci ale moje místo zrušili. Pro nadbytečnost." Chvíli pak pracovala v tiskárně, z ní se pak dostala na tři roky do tříhvězdičkového pražského hotelu a skončila v pětihvězdičkovém. Vydržela tam sice dva roky, ale šťastná tam nebyla.

„Byla jsem v té době už padesátnice a v tom hotelu to byla dřina. Měla jsem čistit velké apartmány, bylo jich pět až šest za den. Za pětačtyřicet minut jsem měla celou postel převléct, ustlat těžké přehozy, vyluxovat, utřít prach, vyčistit koupelnu… To se vážně nedalo."

Ivaně přiznali plný invalidní důchod, který jí o dva roky později zase vzali. Chodila tedy od jedné brigády k druhé. Pracovala v tiskárně, balila vzorky…

Pracovní konzultantka mi dodala sebevědomí

Své štěstí nakonec našla – i díky Centru duševního zdraví – v úklidové firmě.

„Sebevědomí mi dodala pracovní konzultantka z Centra duševního zdraví. Přestože jsem měla ze začátku strach, jestli to všechno zvládnu, nakonec nebylo čeho se bát. Uklízím tam už druhým rokem a všichni jsou se mnou spokojení! Uklízím dvě školy, jednu mateřinku a jednu firmu. A všichni si mě nemohou vynachválit,“ usmívá se Ivana.

Protože Ivana sklízí od všech klientů samou chválu, čas od času má možnost získat nového klienta. „Zatím ale s díky odmítám. Znám svoji hranici. Už nechci zažívat stresy, že to nebudu stíhat. Teď jsem ve fázi, kdy jsem spokojená. Jsem prostě šťastná.“

Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.