Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví (CDZ), která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života a znovu se radovat z každého dne… I to je případ dvaatřicetileté Jany, klientky CDZ, jejíž příběh vám nyní přinášíme.

Když se s ní bavíte, máte pocit, že je to ten nejšťastnější člověk na světě. Má skvělou práci, úžasného partnera, spoustu koníčků. Stejně jako před lety. Vypráví, že kdybychom se spolu setkaly před lety, měla bych z ní prý stejný dojem. Že je nejšťastnější holka pod sluncem. Tehdy tak působila i na své okolí. Šťastná ale tenkrát vůbec nebyla…

„Jsem perfekcionistka. A to je moje životní výhra i prokletí,“ směje se Jana. „Začalo se to projevovat už na základní škole. Měla jsem velké nároky nejen na sebe, ale i na ostatní. Byla jsem premiantka. Když jsem dostala dvojku, měla jsem z toho špatný celý den.“

Po gymnáziu, kde odmaturovala se samými jedničkami, se dostala na vysněnou vysokou školu, kde studovala marketing.

„Ve škole jsem opět vynikala. Všechno mi šlo, učitelé mě milovali. Měla jsem přítele, kterého mi záviděly všechny spolužačky. Měla jsem dvě práce, které souvisely s mým oborem. Jak tehdy říkali lidé okolo mě, žila jsem si snový život. Nebo alespoň tak to pozlátko vypadalo pro všechny okolo mě…“

V Praze, kde studovala, se začala čas od času prohlížet. Přišlo jí, že když se na sebe kouká do zrcadla, není tak dokonalá, jak si o ní všichni myslí.

Holka, která přibírá na váze

„Čím dál častěji jsem se viděla jako nedokonalou holku, která přibírá na váze, kazí se jí pleť, vypadávají jí vlasy…“ Ve škole začala být nesoustředěná, unavená.

„A v neposlední řadě jsem byla i podrážděná. Na všechny jsem začala vyjíždět kvůli maličkostem. Byla jsem tak protivná, že to po půl roce se mnou již nevydržel ani můj tehdejší přítel. Ten úžasný přítel, kterého mi ostatní holky záviděly…“

Najednou byla bez přítele. A vinu za rozchod dávala ne změně chování, ale v hlavě si vytvořila konstrukt, že přibrala. Přestože váha ukazovala stále stejné číslo. Jenže ona si připadala tlustá. A s takovou tlustou holkou přece nikdo chodit nechce...

„Měla jsem návaly smutku, sebelítosti. A při takovýchto stavech jsem vždy udělala nálet na lednici. Když jsem si však uvědomila, co všechno jsem snědla, bylo mi ze sebe samé zle. A okamžitě jsem zamířila do koupelny. A všechno šlo ze mě ven…“

Psychicky i fyzicky na dně

Cítila se čím dál hůře. „Psychicky jsem byla na rozsypání. Ale ani fyzicky mi nebylo dobře. Jen jsem se ráno vzbudila, už jsem se cítila rozlámaná. Bušilo mi srdce jako splašené, když jsem vstala z postele, motala jsem se, měla jsem nízký tlak. A do toho všeho se mi začaly kazit i zuby, zežloutly… Pryč byl můj oslnivý úsměv, který vždy dostával každého do kolen… Přestala jsem zuby dávat na odiv. Přestala jsem se smát…“

Přestala se smát, přestala zvládat obě práce, přerušila školu… A aby problémy zatajila před rodiči, přestala za nimi jezdit domů na Moravu.

„Čím dál více jsem se uzavírala do sebe. Naštěstí zakročil taťka. Jednoho dne za mnou přijel do Prahy a viděl, jak vypadám… Nechápal. Myslel si, jaký úžasný žiji v Praze život… Měla jsem pocit, že jsem ho zklamala. Bylo pro mě těžké přiznat si, že nejsem tak dokonalá, jak si okolí myslelo…“

Hned druhý den její otec kontaktoval Centrum duševního zdraví, o kterém věděl od svého kolegy z práce.

V CDZ mě nikdo nesoudil

„Přijít do Centra duševního zdraví, to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nikdo mě tam nesoudil. Nikdo mi nevyčítal, co tam já – mladá pěkná holka – dělám. Všichni byli moc milí, nabídli mi pomocnou ruku. A už jen to vědomí, že jsem se dostala mezi odborníky, kteří mě nesoudí, ale chtějí mi pomoci… Už to mi psychicky neskutečně pomohlo. Už po první návštěvě jsem měla pocit, že mi spadl ze srdce velký balvan, který mě roky tížil.“

Janě v CDZ popsali, že porucha příjmu potravy je psychické onemocnění, za které se nemusí stydět. „Vysvětlili mi, že se často objeví u lidí jako jsem já. U perfekcionistů, kteří potřebují být za každou cenu dokonalí.“

Je to už dva roky, co Jana poprvé vstoupila přes práh Centra duševního zdraví. Od té doby nabral její život správný směr. Vrátila se zpátky do školy, našla si nového přítele… „A mám jen jednu práci. Už si nepotřebuji dokazovat, že stihnu všechno.“

Do Centra duševního zdraví dochází už jen občas. „Už jste tedy zdravá?“ ptám se.

„Myslíte, jestli už nevyžírám jako nezřízená ledničku?“ směje se Jana.

Mlčím…

"Víte, vždycky je možnost, že se ta nemoc vrátí. Jak mi to popsali v CDZ – jsem teď stabilizovaná. Díky psychologovi a zdravotní sestře z CDZ už chápu, jak moje tělo funguje, co se mi děje v hlavě. Pracovní konzultantka mi zase pomohla vyšperkovat pracovní životopis. Vypadá fakt krásně. Když se na to dívám, je to takový balzám na mé sebevědomí. Když mě někdy přepadnou chmury a pochybuji o sobě, podívám se na ten životopis a znovu a znovu si připomenu, co všechno jsem už dokázala. A že se o práci bát nemusím. A jestli o ni někdy přijdu? Teď už vím, že se zkušenostmi, co mám, se dokáži vždy uplatnit.“

Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.