Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života a být opět šťastní… I to je případ dvacetileté Karolíny, jejíž příběh vám přinášíme.

Těžký rozvod rodičů, rozchod s dlouholetým přítelem, nepřijetí na vysněnou vysokou školu. A definitivní zlomení přišlo s pandemií koronaviru, které pro dvacetiletou Karolínu znamenalo izolaci od rodiny, ale i přátel…

„Že se mnou není něco v pořádku, to dlouhou dobu nikdo nevěděl. Vlastně ani já sama. Ale zpětně si uvědomuji, že jsem byla už v dětství velmi citlivá a dost věcí mě rozplakalo. Na druhou stranu jsem měla často euforické stavy. A pak následné velké propady zase do smutku… Rodiče nad tím vždy ale jen mávnuli rukou. A když jsem to s nimi chtěla později řešit, jen mi odsekli, ať nebulím, že k tomu nemám žádný důvod,“ začíná své vyprávění Karolína.

Důvod byl. Duševní onemocnění zvané bipolární afektivní porucha. To si však její rodiče dlouho nepřipouštěli.

Když je nemocná duše

„Před pár lety jsem četla v novinách příběh jedné slečny, která byla na střední škole a už se léčila s depresemi. Vzpomněla jsem si na to a začala postupně hledat na internetu více informací o duševním onemocnění. Zjistila jsem, že může být nemocná i duše, nejen tělo jako takové. Když jsem to však říkala rodičům, odbyli mě s tím, ať si nevymýšlím. A ať jsem vděčná za to, že jsem zdravá a nemám třeba rakovinu.“

Rodiče si dlouho odmítali připustit, že zdraví je nejen to fyzické, ale i psychické. A že je jejich dcera nemocná, přestože ne tak, jak by si oni představovali.

„Když má člověk třeba horečku, změříte ji teploměrem. Když máte angínu, lékař uvidí červený krk. Ale duševní nemoc? S tím se do té doby moji rodiče nikdy nesetkali, proto to bagatelizovali,“ vypráví Karolína.

Hypománie – normál – deprese

Když Karolína popisuje svou nemoc, názorně mi kreslí tři čáry. „Tato prostřední čára, to je normální. Vrchní čára – to je hypomanické fáze. V ní si připadám, že jsem tak trochu jako motorová myš. Mám pocit, že mi jede mozek na tisíc procent. Pociťuji štěstí.“

„Takže v hypomanické fázi je vám nejlépe?“ zajímá mě.

„Ono to tak asi na první pohled vypadá, viďte?“ směje se Karolína. „Ano, v tu chvíli člověku připadá, že je mistr světa. Že všechno zvládne, že má celý svět u nohou. Ale víte – to štěstí, ta radost ze života… To je jen dočasné. Pak se totiž brzy propadám z hypománie do deprese…“

Karolína kreslí třetí čáru. Dole na papíře. „Tak sem se propadám z hypománie. Když jsem ve fázi deprese, jsem úplně nepoužitelná.“

Karolína se viditelně baví mým udiveným výrazem.

„No fakt! Představte si, že v té fázi nejsem vůbec schopná vstát několik dní z postele… Jen ta představa, že bych se měla zvednout, mě unaví na celý den.“

Rodiče si to doteď nechtějí přiznat

Letos v létě to byl rok, co se dostala do Centra duševního zdraví. Nebylo to díky rodičům. Neodhodlala by se ani sama…

„Upřímně? Rodiče doteď nechápou, co se mnou je. Nebo možná chápou, ale bojí se to přiznat. Pomohla mi kamarádka ze střední školy, která o Centrech duševního zdraví četla někde na internetu. Našla mi nejbližší, které mám čtvrt hodiny od domova. A víte, co je nejlepší? Když tam jsem, vůbec si nepřipadám, že bych byla v nějakém blázinci, že bych byla v nemocnici… Všechny místnosti jsou krásně barevně vymalované, působí to tam velmi pozitivně,“ popisuje Karolína.

Nejvíce komunikuje s psychologem a peer konzultantem. „Ti mi pomohli uvědomit si, že na to nejsem sama. Že nejsem žádný blázen, který by měl být zavřený v Bohnicích… I když… Myslím, že kdybych se nezačala léčit včas, klidně jsem tam mohla skončit,“ říká vážným hlasem Karolína.

Pomoc přišla přímo za mnou

Na Centru duševního zdraví nejvíce oceňuje, že léčba nebyla situovaná jen v CDZ, ale částečně i v domácím prostředí.

„Když to na mě kolikrát přišlo a byla jsem v depresích, stačilo se domluvit a přišli oni za mnou. Nemusela jsem kvůli tomu mít výčitky, nemusela jsem naše setkání rušit. Nebyla jsem schopna vylézt z postele a ta pomoc přišla přímo za mnou.“

Karolína ví, že má před sebou ještě dlouhou cestu. Ale také si uvědomuje, že ten nejtěžší krok již zvládla.

„Připustit si, že je člověk nemocný… A říci si o tu pomoc, to bylo na celém procesu to nejnáročnější. Teď už ale vím – i díky Centru duševního zdraví – že to dám. Mám motivaci. Chci příští rok udělat přijímačky a dostat se na práva. Zvládnu to!“

Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.