Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života a najít si i nové zaměstnání… I to je případ třiačtyřicetileté Magdalény, další klientky, jejíž příběh vám nyní přinášíme.
Psal se duben 2020. Pandemie koronaviru zasáhla celou republiku. A zdravotní problémy vygradovaly i u třiačtyřicetileté Magdalény…
„Dostala jsem se do velké krize. A seběhlo se to všechno strašně rychle. Šla jsem po ulici a pak už si jen pamatuji, že mě policie odvezla do nemocnice, kde jsem odpočítávala dny,“ vrací se zpátky v čase Magdaléna.
Proč ji policisté dovezli do nemocnice? „Měla jsem podle nich atypické chování,“ krčí rameny.
Mlčím. A jen na ni mlčky hledím. Tázavě.
„No… chodila jsem bez bot,“ říká tiše Magdaléna.
Deprese se přehouply do psychózy
Od dětství trpěla velkými změnami nálad. Kvůli nim pomalu ztrácela spojení i s těmi nejbližšími. A když se kvůli pandemii koronaviru zavřely i hudebniny, ve kterých pracovala, srazilo ji to na kolena.
„Problémy narůstaly postupně a byly dlouhodobějšího rázu. Týkaly se například vztahů mezi mnou a mým okolím. Stále jsem měla pocit, že to sama překonám, že k tomu nepotřebuji žádného lékaře… Když mě pak odvezli do nemocnice, ani jsem nevěděla, že jsem se svou diagnózou tak daleko,“ směje se Magdaléna. „Odborná pomoc tak přišla, aniž jsem si o ni řekla. Hluboké deprese se přehouply do psychózy.“
Za to, že se dostala vloni na jaře do nemocnice, je vděčná. Přestože zpočátku nechápala, proč tam je. „Neutíkala jsem, nebyla jsem agresivní. Nic z toho. Jen jsem se bránila přijmout některé věci. Nebyla jsem smířená s tím, jak ta nemoc přicházela.“
Závažnost maminka pochopila až v nemocnici
Jak reagovali na její nemoc ti nejbližší? „Žiji sama… V kontaktu jsem jen s mamkou. Ta prý pozorovala, že mám časté změny nálad. Trošku mě podezírala, že žiji nevalně… Ale jak vážné to je, to pochopila, až když za mnou přišla do nemocnice.“
V atace, kterou prodělala, než se dostala do nemocnice, měla pocit, že všichni lidé umřeli. „Bylo to hrozně divné, měla jsem pocit, jako by mi umřela i maminka… Byly to strašně tíživé pocity, které mě přemáhaly. Během ataky jsem slyšela i různé hlasy. Zpětně si ale uvědomuji, že přestože jsem si myslela, že slyším, jak na mě mluví hodně lidí naráz, kolem mě nikdo nebyl.“
Po měsíci, který strávila v nemocnici, přišla pomocná ruka v podobě Centra duševního zdraví. Díky tomu přišla úleva, že na své stavy není konečně sama.
„Jsem šťastná, že jsem se dostala do Centra duševního zdraví, kde mě nikdo nesoudí za diagnózu, se kterou jsem sem přišla.“
Paradoxní je, že Magdaléna kolem CDZ chodila pravidelně. Věděla, že ho má kousek od svého bydliště. „Ale nikdy jsem netušila, že ho zrovna já budu potřebovat. A hlavně – že mi pomůže.“
V CDZ pomáhá Magdaléně hned několik klíčových pracovníků. Psychiatrička, pracovní konzultantka, pečovatelka a zdravotní sestra.
Prodleva s placením pojišťovně
„Psychiatričce vděčím za to, že mám díky ní vhodnou medikaci. Pracovní konzultantka mi zase pomáhá se sháněním práce. Pomáhá mi vyšperkovat životopis, pomáhá mi se základy práce v Excelu a Wordu.“
Kmenová pečovatelka zase Magdaléně podala pomocnou ruku ihned po návratu z nemocnice. „Neměla jsem hrazené zdravotní a sociální pojištění, měla jsem prodlevu s placením u VZP. Nevěděla jsem, kudy kam. Do toho mi pečovatelka řekla, že mám nárok na nemocenskou, spolu jsme tedy ještě dosháněly různá potvrzení. A nabízela mi i pomoc s dávkami v hmotné nouzi, ale tam jsme se pak dozvěděly, že jsem ještě nespadla do té kategorie, tudíž na ně zatím nemám nárok.“
S novou prací přišlo i nové bydlení
Díky kmenové pečovatelce si Magdaléna našla také novou práci. Hudebniny vyměnila za zahradnictví. „Příjem byl v té chvíli zásadní, neboť jsem se musela stěhovat, takže jsem zároveň s novou prací hledala i nové bydlení.“
Zdravotní sestra pak s Magdalénou chodila na procházky. „Probírala se mnou, jak se o sebe postarat, jak se chovat, když bych cítila, že se o mě zase pokouší ataka. Byla to milé společnost. Díky ní jsem měla možnost zase zažít ‚normální‘ svět.“
Zpátky na zámek?
Ještě před hudebninami pracovala Magdaléna na zámku jako průvodkyně. „Občas ještě mívám pocit zmačkaného mozku a čas od času mám hlasové halucinace. Občas mě ještě přepadají obavy, že bych to mezi lidmi nezvládla, můj projev je limitovaný. Představa, že bych měla znovu mluvit před lidmi, ve mně vyvolává úzkost. A také kolikrát použiji ve větě jiné slovo, než které se tam hodí. Kvůli tomu všemu cítím, že na svou původní profesi ještě nejsem připravená. Ale věřím, že to jednou dokáži! Věřím, že se jednou na zámek vrátím,“ usmívá se Magdaléna.
Energii jí dodávají i současní kolegové ze zahradnictví, kteří o její diagnóze ví. Podporují ji a říkají, že je uvolněnější a čím dál častěji se směje.
„Občas mě ještě přepadnou chmury, ale většinou se mi je povede brzy zahnat. A hlavně – díky pracovnicím z Centra duševního zdraví vím, že teď už na to nejsem sama. Kryjí mi záda. Díky tomu mám teď pocit bezpečí.“
Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.