Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života… I to je případ devětadvacetiletého Milana K., jehož příběh vám nyní přinášíme.
Antidepresiva, hypnotika, lithium, stabilizátory nálad… Devětadvacetiletý Milan K. by si v množství léků nezadal s lecjakým seniorem.
„Denně zobu celkem jedenáct prášků.“
„Jedenáct?“ ptám se udiveně.
„No, už jen jedenáct. Byly doby, kdy jsem jich brával patnáct,“ říká Milan.
Prášky má v bílém pořadači s modrým víčkem. I když je má řazené do jednotlivých přihrádek, přijde mi, že se v tom snad nemůže ani orientovat.
„Neplete se vám to? Jak víte, který si kdy vzít?“
„Za ty roky? Už bych je poznal i pohmatem,“ směje se Milan, jehož diagnóza je duální. Nemá tedy jen jednu, ale hned dvě hlavní diagnózy. Emočně nestabilní hraniční poruchu osobnosti a bipolární afektivní poruchu.
Dvě diagnózy, které se tlučou
„Říká se, že kdo to má takhle jako já, prožívá život jako na horské dráze. To mohu potvrdit. Navzájem se tyto dvě diagnózy tlučou.“
Když se spolu bavíme, člověk by řekl, že je to úplně normální, zdravý muž. Energický, empatický, se smyslem pro humor. Milan jako by četl mé myšlenky…
„Na první pohled působím asi úplně normálně, viďte?“ směje se. „To proto, že se právě nacházím v hypomanické fázi. V ní je člověk zrychlený, plný energie, myšlenkově je neuvěřitelně na výši… Jenže pak spadnu z hypománie do deprese. A to pak nejsem schopný ani vylézt z postele. Doslova. Nejím, nedojdu si na záchod, nevyčistím si zuby… Tohle všechno s sebou přináší bipolární afektivní porucha.“
Druhá porucha – hraniční porucha osobnosti – není o moc lepší. „Typické je pro ni sebepoškozování. Znám lidi, co se pálí cigaretou, někdo se řeže střepy… Já jsem se zase dopracoval k otravě alkoholem.“
Do třetice v psychiatrické léčebně
Poprvé se Milan dostal do psychiatrické léčebny v devatenácti letech. „Něco jsem viděl, slyšel, měl jsem pocit, že mě chce někdo zabít. Lékaři mi pak řekli, že jsem měl psychotickou paranoidní ataku.“
Podruhé se tam dostal o rok později. „Byl to takový mezistupeň k tomu, co mělo přijít do třetice,“ vypráví Milan a poprvé během našeho hovoru zvážní.
„Pokus o …“ netroufám si to vyslovit nahlas.
„Ano. Pokus o sebevraždu.“
Aby měl „jistotu“, vzal si to nejnebezpečnější. Lithium. „V malé koncentraci je to lék. Ve velké koncentraci už je to prudký jed. Denně beru tři. Ale stačilo by si vzít dvojnásobnou dávku a mohlo by být po mně…“
Nejlepší rok za poslední dobu
Při samotném pokusu o vraždu netroškařil. Nevzal si dvojnásobné množství, ale desetinásobné…
„Kolik jich bylo přesně, to jsem nepočítal. Prostě jsem to házel do sebe. Ale takových šedesát jich mohlo být.“
Fatálnímu neštěstí zabránil Milanův otec, který přijel o den dříve ze služební cesty. „Jen díky němu tu jsem. Vděčím mu za život.“
Milan přežil. „Zpětně ale říkám, že dobu po neúspěšném pokusu o to vzít si život jsem nežil, ale přežíval. Před dvěma lety jsem se však dostal díky doporučení mé psychiatričky do Centra duševního zdraví. Poslední rok tedy mohu říci, že konečně zase žiji. Přestože v této době hodně lidí nadává, že kvůli covidu nemohou cestovat, nemohou dělat to či ono, pro mě byl – obzvláště poslední rok, když jsem se pomalu stabilizoval – jedním z nejlepších za poslední roky.“
Jednou já, podruhé oni
Centrum duševního zdraví vnímá Milan jako svůj druhý domov. „Nevnímám to tak, že bych tam chodil jako do nemocnice, k doktorovi. Týden co týden mám schůzku s psychologem, kterému se mohu svěřit se vším, co mě tíží. Je to pro mě ta nejlepší terapie. Díky tomu si postupně třídím, jak zvládnout různé situace.“
Ze začátku chodil psycholog k Milanovi. Teď je to především Milan, který chodí do CDZ. „Ale jsou čas od času ještě chvíle, kdy mě to semele více. A to pak není problém a psycholog přijde ke mně domů.“
Kromě toho v Centru duševního zdraví využívá i konzultace se sociální pracovnicí a zdravotní sestrou.
Úplně normální?
Díky znovunalezenému optimismu dal Milan do pořádku i vztahy se svými kamarády, které od sebe odehnal, když se poprvé dostal na psychiatrii.
„Jsou to tři kamarádi z dětství, ke kterým jsem se před lety zachoval strašně. Naštěstí jsme si o tom promluvili. Pochopili, že jsem tak jednal proto, že jsem byl kvůli nemoci úplně mimo.“
Párkrát už dostal od kamarádů i dotaz typu, jestli už je „normální“, jestli už je vyléčený. „To je asi jediné, co jim nedokáži úplně vysvětlit. Jsem prostě nemocný. A kdybych přestal brát prášky, zase do toho spadnu. Takže na jejich otázky odpovídám, že zdravý nejsem. Ale jsem stabilizovaný. A s velkými plány do budoucna.“
Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.