Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života, dostat od života druhou šanci… I to je případ pětačtyřicetiletého Pavla, jehož příběh vám nyní přinášíme.

Krásné dětství, které mělo pokračovat i po základní škole na vysněném učňovském oboru. Tak si maloval svou budoucnost pětačtyřicetiletý Pavel. Bezstarostné dětství však skončilo záhy. Na učilišti se chytl špatné party.

„Naučil jsem se kouřit. Cigarety, pak trávu. Nakonec jsem začal experimentovat i s pervitinem. A to mi vyvolalo TU nemoc,“ popisuje otevřeně Pavel.

Paranoidní stavy, rychlé změny nálad, chorobný strach, bludy, vidiny. Schizofrenie udeřila naplno. Poprvé se tak Pavel dostal na psychiatrii v devatenácti letech.

Špatná diagnóza

„Ze začátku mě léčili na deprese, takže jsem bral antidepresiva. Až po čase zjistili, že mám schizofrenii a potřebuji antipsychotika."

Pavel si dlouho nepřipouštěl, že je nemocný. Chodil do práce a svůj tříměsíční pobyt na psychiatrii bral jako omyl. Pak ale přišel nečekaný a velmi bolestivý rozchod s tehdejší přítelkyní. S dívkou, kterou si plánoval vzít a založit s ní rodinu.

„Zatímco já jsem se už začal ohlížet po prstýnku a chtěl jsem se přestěhovat do většího, než budeme mít děti, ji v práci zblbnul kolega a odstěhovala se ode mě… Byl jsem v šoku. Hlava mi to nebrala, co se stalo. Po pár dnech mi všechno došlo. A uvědomil jsem si, že bez ní nechci žít…“

Spolykal jsem tři krabičky léků

Jeden červencový večer spolykal tři krabičky léků. „Šel jsem si lehnout s vědomím, že už se druhý den ráno neprobudím. A bude po problémech.“

Toho večera k němu přišla nečekaně jeho maminka. „Paradoxně jsem jí klíče od mého bytu dal až po rozchodu s přítelkyní. Mám ryby, tak jsem si říkal, že kdybych byl někde na pracovní cestě, aby mi je měl kdo nakrmit.“

Z vyprávění maminky Pavel ví, že nakoukla do pokoje, kde právě usínal. „Pájo, ty už spíš? Tak brzo? Promiň, že tě ruším. Tak já přijdu ráno,“ řekla jen tiše a otočila se směrem ke dveřím.

Co jsem to provedl?

Ve chvíli, kdy to řekla, v Pavlovi zatrnulo. „Najednou mi docvaklo, co jsem to provedl! Rychle jsem se zvedl z postele. Ještě si pamatuji, jak jsem zavrávoral. A pak už mám jen vzpomínky z nemocnice…“

Pavel se dlouze odmlčí. A pak pokračuje: „Za to, že tu dnes jsem, že si tu spolu můžeme povídat, za to vděčím mamce. Kdyby tenkrát nepřišla, ráno bych se už neprobudil.“

Pavlova maminka – povoláním zdravotnice – syna v nemocnici navštěvovala každý den. „Chodili jsme spolu na procházky, povídali jsme si. Vždycky jsem měl k mamce blízko. Blíže než k otci, ale tenkrát nás to ještě více spojilo. A v tu chvíli ta její podpora pro mě byla nejvíc na světě! Věděl jsem, že v tom nejsem sám.“

Jedním dechem ale dodává, že povídání s maminkou byl jen začátek jeho cesty ke stabilizaci. „Hned po mamce mi totiž pomohli pracovníci CDZ, ke kterým jsem se dostal díky jednomu lékaři z nemocnice.“

Zajímá mě, jestli o Centrech duševního zdraví slyšel už dříve. „Upřímně? Ne. Ale to u mě není žádné překvapení. Vždyť já jsem i ten tříměsíční pobyt v pubertě na psychiatrii bral jako životní omyl. A nechtěl jsem si připustit, že jsem nemocný. Takže i kdyby mi někdo chtěl pomoci už dříve, bránil bych se tomu a popíral, že pomoc od cizích rozhodně nepotřebuji.“

Nemoc jako jakákoli jiná

Pavel popisuje, že si díky CDZ uvědomil, že je schizofrenie nemoc jako jakákoli jiná. „Prášky musím brát, jinak to prostě nejde," je smířený Pavel. Říká, že brát čtyřikrát denně léky je sice otrava, ale na druhou stranu nutnost.

„Nechci do toho zase spadnout. A musím zaťukat, teď jsem stabilizovaný.“

Pavel má novou práci. I přítelkyni. Je šťastný. A vděčný za to, že dostal v životě – i díky péči v CDZ – ještě jednu šanci…

„Nikdo tady nebudeme věčně. Ale ten můj pokus o to z života odejít… To byl životní omyl. Vždyť život je tak nádherný! A já cítím závazek nejen vůči sobě, mamce, ale i vůči všem těm lékařům, sestřičkám i peer konzultantům, které jsem v CDZ poznal. Jsou to moji andělé strážní, vděčím jim za život. Nezklamu je!“

Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.