Duševní onemocnění trápí přibližně každého třetího Čecha. Díky síti Center duševního zdraví, která fungují po celé České republice, nacházejí pacienti často nový smysl života. Dokáží se vrátit zpátky do běžného života a najít si třeba i životní lásku… I to je případ šestatřicetileté Veroniky.

Roky si nechtěla připustit, že je nemocná. Vystudovala zdravotnickou školu, pracovala jako farmaceutická laborantka v lékárně, měla úžasného přítele.

Stačilo však málo a život se jí začal sypat jako domeček z karet.

„Naši mi řekli, že se budou rozvádět. Oni dva! Byli mým vzorem. Nikdy jsem si nedovedla představit, že oni dva spolu nezastárnou… Nemohla jsem tomu uvěřit, bylo to jako zlý sen. Byly dny, kdy jsem nejedla, nespala… Zažívala jsem nepopsatelný stres. A vyvrcholilo to tím, že jsem začala slyšet hlasy, které mě provázely od rána do večera,“ vrací se zpátky v čase šestatřicetiletá Veronika.

Já přece pomoc nepotřebuji!

Byla vyčerpaná, ale nechtěla si připustit, že potřebuje pomoc. „Přítel mi dlouho chtěl pomoci. Já ho ale od sebe odháněla. Obviňovala jsem ho, sebe, každého, koho jsem potkala. Každý byl zlý a chtěl mi ublížit.“

Přítel to vydržel dlouho. Rok trpělivě snášel její stavy. „Pak ale jednoho dne sbalil kufr, že jede na služební cestu. A už se nikdy nevrátil.“

Díky své starší sestře, které měla kamarádku v Centru duševního zdraví, se Veronika dostala právě tam.

„Nejdřív jsem se tomu bránila. I sestře jsem dlouho říkala, že žádnou pomoc nepotřebuji. Vždyť jsem vystudovala zdravotnickou školu, tak přece sama dobře vím, že mi nic není...“

Nakonec to bylo právě až Centrum duševního zdraví, které odhalilo její diagnózu.

„Schizofrenie. Nemoc, o které jsme se učili. Nemoc, o které jsem vždy jen četla v knížkách. A najednou jsem ji měla!“

Zlé hlasy

A jak poznala její sestra, že s Veronikou není něco v pořádku? „Bylo to ve chvíli, kdy přítel odjel na služební cestu. A najednou uběhl měsíc. A on byl stále pryč… ‚Zlé hlasy‘ v hlavě mě nabádaly, abych to skončila. Že v životě už lepšího kluka nenajdu… Řekla jsem o tom sestře. A ta rovnou vzala mobil a zavolala do Centra duševního zdraví“.

Veronika, do té doby velmi ‚přírodní, alternativní‘, si nedovedla představit, že by někdy měla užívat – navíc tak mladá – léky.

„Viděla jsem u svého dědy, kterému bylo téměř osmdesát, že bral léky na vysoký tlak, cukrovku, neuropatii… Nedovedla jsem si představit, že já, holka po třicítce, budu zobat také pilulky… Jenže jak jsem je začala brát, najednou jsem cítila, že je to nesrovnatelně lepší. Že to jsem zase já. Člověk totiž sám sebe těžko posoudí. A obzvlášť, když vystudoval zdravotnickou školu, nechce si přiznat, že je na tom špatně a bez odborné pomoci to nezvládá.“

Jediné, co Veroniku trápí, je, že po lécích hodně přibrala. „Věřím však, že až budu delší dobu stabilizovaná, budu mít více energie na to řešit i jídelníček. A hlavně ho dodržovat.“

Zdravá? To je běh na dlouhou trať

Než se s Veronikou loučíme, ptám se jí, jestli už se cítí být zdravá. „Zdravá? To asi ještě ne. Ale věřím, že se k tomu s pomocí týmu Centra duševního zdraví dopracuji. Je to běh na dlouhou trať. Ale já to dám!“

K tomu, aby to ‚dala‘, jí pomáhá i nový přítel. „Jak jsem byla tehdy naivní, když jsem si myslela, že můj bývalý, který ode mě ze dne na den odešel, je ten jediný, kvůli kterému stojí za to žít… Už několik měsíců mám nového přítele, který je pozorný, ví o mých problémech a pomáhá mi je překonat. Je to moje životní láska. Sice mě ještě nepožádal o ruku, ale už se bavíme o svatbě, dětech… Už kvůli němu se chci dát do pořádku!“

Rozhovor zpracovala: Veronika Cézová
Další kazuistiky (příběhy, případové studie) najdete ZDE.