Řešení problematiky multidisciplinárního způsobu zajištění služby představuje tradiční problém, který je v rámci legislativy ČR již řadu let diskutován s ohledem na řešení fenoménu tzv. dlouhodobé péče. Řada druhů poskytovaných služeb totiž vyžaduje úzkou synergii zejména odbornosti sociální a zdravotní. To se v současné době projevuje zejména u služeb pobytových, u nichž je poskytovatel zodpovědný nejen za zajištění sociální složky služby (řešení nepříznivé sociální situace klienta ve vazbě na zjištěnou míru jeho závislosti na péči ze strany jiné osoby), nýbrž též za zajištění zdravotní (ošetřovatelské a rehabilitační) péče, která je nezbytná pro uchování zdraví a života klientů1, případně zajištění jejich základních životních funkcí v terminálním stavu2. Nicméně i u služeb poskytovaných ambulantním nebo terénním způsobem je komplexnost a provázanost služby s dalšími odbornostmi nezbytným předpokladem pro dosažených požadovaných výsledků.