Součástí psychiatrické hospitalizace jsou opatření, která se běžně nazývají „režimová“. Jedná se o pravidla
a zvyklosti, které významným způsobem regulují pobyt na oddělení, určují, co je komu a za jakých podmínek
dovoleno a co zakázáno.
Veřejný ochránce práv definuje režimová opatření jako „opatření, která určují, kde se pacient smí a má pohybovat,
s kým se stýkat, co jíst a pít, co oblékat a čím disponovat, jak trávit čas, kdy vstávat a uléhat“ (Veřejný ochránce
práv, 2019) a dále konstatuje, že tato opatření mohou mít oporu v individuálním léčebném postupu nebo být
nezbytná pro zajištění bezpečí, ale v řadě případů se jedná spíše o opatření usnadňující provoz oddělení nebo
vyplývající ze zvyklostí na pracovišti.

Ochranné léčení je ochranné opatření pro duševně nemocné pachatele protiprávních činů, které zavedl v Československu trestní zákon z r. 1950. Do té doby existovalo opatření „odkázání do ústavu pro choré vězně“ dle trestního zákona z r. 1921. A předtím u nás platilo rakouské trestní právo, které od 19. století začínalo diferencovat duševně nemocné pachatele.

Analýza režimových opatření je spolufinancována z projektu „Deinstitucionalizace služeb pro duševně nemocné“, (reg. číslo: CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_039/0006213) realizovaného Ministerstvem zdravotnictví v rámci Operačního programu Zaměstnanost spolufinancovaného z Evropského sociálního fondu.

Cílem tohoto dokumentu vytvořeného v projektu Deinstitucionalizace služeb péče o duševně nemocné je, jak uvádí jeho autoři: „…zanalyzovat závazky České republiky vyplývající z mezinárodního práva lidských práv s cílem zlepšení právní ochrany lidí s psychosociálním postižením.“ V dokumentu se autoři zaměřili na dvě oblasti, a to právo na osobní svobodu a na zákaz špatného zacházení. Obojí velmi zásadně ovlivňuje kvalitu – a to jak kvalitu života lidí s duševním onemocněním, tak i kvalitu služby. Proto dokumentu říkáme také strategický dokument v oblasti kvality.

Analýza stížnostního mechanismu u poskytovatelů zdravotních služeb vznikla jako reakce na nedostatky stávající praxe a bariéry, kterým musí pacienti v současnosti při podávání stížností čelit. Stěžovatelé mají v současném nastavení stížnostního mechanismu mnoho možností, kam se obrátit se svou stížností týkající se zdravotní péče. Mohou se obrátit na poskytovatele zdravotních služeb, na zřizovatele či registrující orgán, na zdravotní pojišťovnu, na Českou lékařskou komoru, v některých případech pak i na veřejného ochránce práv. Stávající systém je však příliš formalistický, neúčinný a vzhledem k množství různých subjektů pro pacienta nesrozumitelný, nepřístupný a často časově a organizačně náročný.

Předkládaná analýza vznikla v rámci projektu Deinstitucionalizace služeb pro duševně nemocné, zadavatelem analýzy je Ministerstvo zdravotnictví.

Zdraví člověka představuje jednu z nejdůležitějších společenských hodnot. Je tak zřejmé, že péče o zdraví bude předmětem právní regulace, která má být nápomocná k ochraně této důležité hodnoty, pro efektivní fungování této regulace je důležitá její vynutitelnost. Nástrojem, který umožňuje právu nebýt pouhým souborem doporučení a činí ho vynutitelným systémem pravidel je právní odpovědnost.

Analýza poskytuje ucelený přehled dostupných právních záruk při hospitalizaci a léčbě psychiatrických pacientů bez jejich souhlasu. Klade si za cíl zhodnotit soulad právní úpravy s mezinárodními lidskoprávními závazky a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i českými soudy a posoudit využitelnost těchto právních záruk v praxi, prostřednictvím aktuálních dat a rozhovorů s pacienty, jejich rodinnými příslušníky a lékaři. Součástí analýzy jsou také doporučení pro novelizaci právní úpravy či změnu praxe tak, aby byla zajištěna co možná nejlepší právní ochrana zranitelných pacientů.

K omezení volnosti pohybu při poskytování péče dochází v různých situacích a bývá různě označováno: omezení, ochrana, restrikce, opatření omezující pohyb, omezovací prostředek či opatření nebo donucení. V praxi pak existuje celá škála postupů, které záměrně nebo jen ve svém důsledku omezí člověka v pohybu v prostoru, nebo omezí pohyb rukou, nohou, hlavy a či celého těla. Některá opatření jsou upravena zákony, některá odbornými postupy nebo jsou uváděna v literatuře a některá se zkrátka jen používají. Když je v tomto textu řeč o „omezovacích prostředcích“, máme na mysli použití fyzické síly, nástroje, medikamentu a izolování s cílem omezit nebo potlačit pohyb nebo pohyblivost a ovládnout chování člověka.