Multidisciplinarita není jen více odborníků na jednom pracovišti. Člověk není jen soubor diagnóz, z nichž si s každou jednotlivou má poradit jeden specialista. Jednotlivé složky naší osobnosti – fyzické, psychické, sociální a spirituální – vzájemně souvisí a ovlivňují se, v dobrém i ve zlém. Na tento fakt moderní medicína reaguje propojením spolupráce mezi jednotlivými profesemi a integrováním pacienta a jeho rodiny do středu zájmu. V péči o duševní zdraví si již nevystačíme s biomedicínským modelem. Nemoc je třeba vnímat jako událost lidskou, ne jen biologickou. Na tento fakt reaguje péče o duševní zdraví zapojením různých profesí a služeb, které svůj postup vzájemně s pacientem koordinují.

Nejznámější definici zotavení vytvořil v roce 1993 psychiatr William Anthony. Popsal ho jako "proces hluboce osobní a jedinečný, proces změny přístupu, hodnot, pocitů, citů, dovedností a rolí. Jde o způsob prožívání nadějeplného a přínosného života i přes omezení, která nemoc přináší."

Je patrné a cítíme, že potřebujeme velké množství lidí se zkušeností, jimž můžeme pomoci najít odvahu a rámec, ve kterém se mohou zapojovat. Není tedy naším cílem mít několik aktivních uživatelů, ale mít „hnutí“ a systém, který je nastaven a dává možnost být součástí v mnohovrstevnatém prostředí, kde se změny v péči o duševní zdraví odehrávají.

Velmi důležitým a silným motivačním prvkem je prohlubující se spolupráce mezi zdravotníky a sociálními pracovníky. Svůj význam má jistě i setkávání zástupců sociálních služeb napříč Moravskoslezským krajem (MSK) s metodiky multidisciplinarity 1x měsíčně. Do té doby se jednotlivé týmy prakticky nesetkávaly. Věděly sice o sobě, ale neměly potřebu ani možnost sdílet spolu informace či zkušenosti.

Link na audiovizuální prezentaci:
https://onedrive.live.com/?authkey=%21ALhKPLe%5FbTmfOpI&cid=37A823DE2DC6AB65&id=37A823DE2DC6AB65%2169616&parId=37A823DE2DC6AB65%2169406&o=OneUp

Měnit postoje zkušených profesionálů v psychiatrii, a tím i systém péče o duševní zdraví, byla výzva a vize, která mi již od počátku imponovala. Byla to nabídka něčeho, čeho nešlo nevyužít. V našich vodách totiž není běžné, aby mohli být všichni, kdo chtějí, součástí procesu a psaní „pravidel“ psychiatrie. Dávat lidem v přímé péči možnost zapojit se do procesu reformy byla ojedinělá příležitost.

Link na audiovizuální prezentaci:
https://onedrive.live.com/?authkey=%21ALhKPLe%5FbTmfOpI&cid=37A823DE2DC6AB65&id=37A823DE2DC6AB65%2164237&parId=37A823DE2DC6AB65%2169406&o=OneUp

V  maximální možné míře snažíme zmírnit a zkrátit následnou lůžkovou péči a systémovým způsobem ji nahradit péčí komunitní. Zavádíme proto systém včasného navazování lidí do terénní komunitní péče. Dosahujeme toho především smysluplnou aktivizací a cílenou motivací duševně nemocných už v době akutní hospitalizace. Jde nám tím o snížení počtu hospitalizací, zkrácení doby hospitalizace, snížení frekvence relapsů a pochopitelně i o související úsporu času všech zúčastněných.

Multidisciplinarita (MD) otevírá od počátku setkání a spolupráci všem zapojeným do případu a všechna rozhodnutí se uzavírají společně na multidisciplinárních setkáních. Je to cesta, jak posunout monologický diskurz k dialogu zaměřenému na hledání společného jazyka pro to, co lidi v oblasti duševního onemocnění znepokojuje. Multidisciplinární spolupráce podporuje komunitní, interdisciplinární a na týmové spolupráci založené služby, kde však bez změn ve specifické organizační základně uvnitř profesionálního systému tento přístup zůstane bez naplnění.

Zlínský kraj patří k nejmenším krajům v republice, vyjma hl. města Prahy je třetím nejmenším. Z hlediska multidisciplinarity je charakteristický tím, že má jednu velkou centrální psychiatrickou nemocnici (v Kroměříži), v každém z okresů již řadu let funguje několik menších komunitních týmů. Před dvěma lety vznikla v rámci reformy dvě centra duševního zdraví (CDZ), jedno přímo v Kroměříži a jedno v Uherském Hradišti. Jde o kraj, který je opravdu „na okraji“ republiky, a když jsme do něj vstoupili s tématem zavádění multidisciplinarity, bylo to pro většinu aktérů poměrně nové téma.

Recovery house (česky „zotavovací dům“) je místo, ve kterém probíhá komplexní, tj. tělesné, psychické a sociální, zotavení člověka s duševním onemocněním. V Itálii, kde neexistují psychiatrické nemocnice (léčebny), je hlavním způsobem podpora člověka s duševní nemocí v jeho komunitě. To znamená, že odborníci pracující jako case manažeři – lékaři, psychologové, zdravotní setry, sociální pracovníci, peer konzultanti docházejí za člověkem do jeho přirozeného prostředí, případně on za nimi. U těch lidí s duševním onemocněním, kde je tento způsob dočasně nedostačující a je potřeba pobytu mimo přirozené prostředí, přichází jako jedno z možných řešení místo na zotavení v RECOVERY HOUSE.

V procesu rozvoje multidisciplinární spolupráce se nám během naší praxe ukázalo, že jedním z hlavních témat, která je potřeba rozvíjet, je sladění základního přístupu k pacientům/klientům. Posilovat společné porozumění pohledu na situaci podporované osoby, porozumět jejímu životnímu příběhu ze strany všech subjektů, které dané osobě pomáhají na její cestě zotavení. Při své práci jsme hledali, jaká běžně existující metoda, či metodologie odpovídá paradigmatu zotavení. Pracovník (ať již jakékoliv základní profese) by v modelu zotavení neměl být ani expert, ani trenér. Jeho role je role průvodce konkrétní osoby na její cestě zotavení. Nejvýstižnější se nám tak jeví role životního kouče (life coach).