Ochranné léčení je ochranné opatření pro duševně nemocné pachatele protiprávních činů, které zavedl v Československu trestní zákon z r. 1950. Do té doby existovalo opatření „odkázání do ústavu pro choré vězně“ dle trestního zákona z r. 1921. A předtím u nás platilo rakouské trestní právo, které od 19. století začínalo diferencovat duševně nemocné pachatele.

Právní úprava ochranného léčení je roztříštěna do mnoha dílčích zákonů a její praxe není jednotná – vždyť poskytovatelé ochranného léčení jsou zřizováni mnoha různými orgány (ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo spravedlnosti, krajské úřady aj.) A což teprve z kolika různých zdrojů jsou poskytovatelé ochranného léčení financováni! Největším problémem institutu ochranného léčení je v současnosti podle našeho názoru právě nejednotná roztříštěná praxe, zejm. nejasné nejednotné postupy při výkonu OL, nejasné financování, nejasné kompetence, dokonce i nejasné cíle. Nejednotná je znalecká praxe při posuzování duševně nemocných pachatelů, nejednotná je soudní praxe při rozhodování o OL, nejednotná je praxe poskytovatelů OL při jeho výkonu (zejm. jaká péče probíhá ve výkonu trestu a jaká na svobodě). Financování OL je svěřeno zdravotním pojišťovnám, které vlastně vůbec nejsou povinné tuto péči hradit.

Tato publikace má přispět k zmapování současné situace, pojmenování současných problémů a ukázání cest, které mohou situaci zefektivnit.