V psychiatrických zařízeních v České republice je v nemalé míře používáno omezovacích prostředků (např. ochranné pásy, umístění v uzavřené místnosti, farmakologické omezení). Je to jeden ze způsobů eliminace nepříznivých projevů duševní poruchy ve chvíli, kdy je postižený svým jednáním ohrožující vůči sobě samému nebo vůči svému okolí. Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách, konkrétně § 39 definuje 5 možných způsobů vedoucích k omezení volného pohybu pacienta vč. možné kombinace, zkráceně: úchop, kurtace, izolace, ochranný kabátek, psychofarmaka (popřípadě jiné léčivé přípravky, které jsou podány pacientovi silou za účelem zvládnutí chování pacienta). MZ ČR ve Věstníku č. 4/2018 Sb. vydalo metodické doporučení k používání omezovacích prostředků, ve kterém zpřesňuje nejen samotné možnosti omezení, ale i nezbytnou péči, kterou je nutno omezenému pacientovi poskytnout a některé další související instrukce.

Proběhlá analýza interpretace použití omezovacích prostředků ve vnitřních předpisech zdravotnických zařízení, ale i neformální diskuze mezi odborníky poukazují na přetrvávající nejednotnost ve výkladu použití omezovacích prostředků. Současně poodhalují rezervy v přijímání preventivních opatření snižujících potřebnost použití omezovacích prostředků. Jako nedostatečná se jeví i příprava personálu v komunikačních dovednostech či technikách bezpečného zvládnutí psychomotorické agitace bez nutnosti omezení pacienta. Určitou nejednotnost lze pozorovat také v přístupu k nemocnému po použití omezovacího prostředku, a to zejména v následném rozboru s plánem aktivit, které mohou nutnosti omezení v budoucnu předejít. Stejná analýza poukázala na skutečnost, že vedle zákonem vymezených možností omezení pacienta jsou u některých poskytovatelů připuštěny i jiné formy omezení (např. prostěradlo, pleny či obinadla k fixaci končetin; umělá výživa bez souhlasu pacienta). Někteří poskytovatelé ve svých vnitřních předpisech dokonce formulují výjimky, kdy použití omezovacího prostředku nemá být považováno za omezení (např. použití břišního pásu jako prevence pádu; přichycení jedné končetiny při podání infúze; aplikace omezení na přání pacienta).

Doporučené postupy „Prevence, deeskalace a nezbytné použití omezovacích prostředků“ a „Péče o pacienta v omezení“ sjednocují rozdílnou interpretaci této formy restrikce. Jsou zde formulována doporučení pro prevenci omezení pacienta, samotnou péči o omezeného pacienta i následnou péči v podobě tzv. následného rozboru a mnohé další. První z uvedených dokumentů je určen zejména pro psychiatrická lůžková zařízení. Doporučený postup „Péče o pacienta v omezení“ je však uplatnitelný všude, kde může dojít k použití omezovacích prostředků, a to bez ohledu na odbornost (tedy i na nepsychiatrickém lůžku).

Mgr. Jan Běhounek
koordinátor pracovní skupiny pro tvorbu doporučených postupů k používání omezovacích prostředků